THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Určitě není dobře, když se v řadách kapely nachází direktivní vůdce vládnoucí pevnou rukou, který při kompozičním procesu zásadně nebere v úvahu nápady druhých a tím své spoluhráče odsouvá do nelichotivých pozic pouhých nájemných hráčů. Ale ani druhý extrém, kdy všichni členové skupiny mají rovnoprávnou šanci participovat se na skládání, ale bez přítomnosti jakékoli autority, rovněž není to pravé ořechové. Ve Finsku, konkrétně v nově vzniklé kapele GLORIA MORTI evidentně zvítězil ten druhý, velmi liberální přístup.
Mladíci (a jedna mladice) z Heinoly mě potěšili tím, že se neřídili heslem "tak, založili jsme kapelu, musíme honem něco nahrát a je úplně jedno jak" a ke své prvotině přistoupili velice zodpovědně. Většinu repertoáru nejprve vzorně nacvičili na třech demopáskách (v letech 2001-2002) a teprve až pak, z důkladně zažitým materiálem, překročili brány studia. Čas zasvěcený pečlivé přípravě se rozhodně vyplatil, neboť "Lifestream Corrosion" je prosté nedostatků závažnějšího charakteru, na debutové album zní překvapivě pestře a dokonce disponuje celou řadou pozoruhodných momentů. Právě ona zmiňovaná pestrost však zároveň představuje i hlavní kámen úrazu alba. Je sice hezké, že se Finové dobře orientují ve všech formách, které na sebe současný skandinávský black/death metal bere, dokáží je i vhodně kombinovat, ale bohužel nejsou schopni rozšířit jejich řady pomocí nějakého originálního receptu ze své kuchyně (samozřejmě beru v potaz, že na první nahrávce se to povede jen málokterým šťastlivcům).
Svoji inspirační základnu pojali GLORIA MORTI skutečně hodně velkoryse, neboť předmětem jejich zájmu není jen pár stěžejních kapel, ale skutečně téměř celá severská black/death metalová scéna. Během osmi skladeb tak nejednou potkáme vlčí smečku CATAMENIA (řekněme v období "Morning Crimson"), občas to zabublá jako ve zprofanovaném bodomském jezírku, za rohem čekají ve střehu pomalovaní strašáci DARK FUNERAL a na obzoru se na chvíli ukáže i majestátní bárka NAGLFAR (úvod "Pulchritude Of Rotting" přímo bije do uší). Tímto náš výčet ale zdaleka nekončí. Takový Ares z norských AETERNUS nebo klávesák Mustis z DIMMU BORGIR by mi jistě dali za pravdu. Hezký seznam, co říkáte? Bohužel v řadách GLORIA MORTI se zatím nevyprofiloval skladatel schopný tyto inspirační vlivy nějakým efektivním způsobem setřídit a vtisknout tak kompozicím jednotný řád. Inu, jak jsem již nastínil v úvodu, kapele zatím chybí vůdce a koordinátor bez něhož se společná dějová hudební linie bude hledat jen těžko.
Závěrem konstatujme, že "Lifestream Corrosion" je debutem nadějné kapely, která rozhodně má ambice zahrát si v časech budoucích významnější roli - to ovšem jen za předpokladu, pokud mladickou nadšenost vystřídá rozvaha a smysl pro organizaci.
"Lifestream Corrosion" je debutem nadějné kapely, která rozhodně má ambice zahrát si v časech budoucích významnější roli - to ovšem jen za předpokladu, pokud mladickou nadšenost vystřídá rozvaha a smysl pro organizaci.
6,5 / 10
Psycho
- zpěv
Juho Räihä
- kytara
Juho Matikainen
- kytara
Jukka Salonen
- baskytara
Jenni Kemppainen
- klávesy
Jarmo Juurikka
- bicí
1. Xanadu
2. Ephemeral Lifespan
3. The EnNightenment
4. The Suffering Of The Lambs
5. Pulchritude Of Rotting
6. In Their Dreaded Howling
7. The Orphanage
8. Abattoir
9. Cliffs Of Geburah
Lifestream Corrosion (2004)
Ephemeral Life Span (promo) (2002)
The Cerberos Gate (demo) (2002)
Gomorrah (demo) (2002)
ThornGarden (demo) (2001)
Vydáno: 2004
Vydavatel: World Chaos Productions
Stopáž: 45:35
Produkce: Eikind
Studio: Soundtrack Studios
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.